Elektrizace domácnosti (III) aneb soustavná elektrisace a všeužitečná družstva

Úvod

Pokud se na území Československa až doposud (1918) dařilo elektrifikovat jednotlivé regiony, tak s příchodem samostatnosti přišlo takřka obratem plošné a systémové řešení. Hned v prvních letech nového státu došlo ke splnění všech podmínek potřebných pro úspěšný rozjezd.

Období, které si přiblížíme dnes můžeme, bez jakékoli idealizace nazvat obdobím soustavné elektrifikace. Z odstavců předcházejícího článku, který se věnuje přelomu 19. a 20. století, je celkem zřetelné, na čem bylo možno „stavět“ a my si k tomu doplníme informace, ze kterých bude patrno, jak k danému tématu přistoupilo čerstvě zrozené Československo.

Data související s elektřinou

Nejprve několik základních, ale pro vývoj následujících 50 let naprosto podstatných dat a pojmů:[1]

• 1918 – Zákon 11/1918 Sb. z. a n. RČS ze dne 28. října 1918 o zřízení samostatného státu československého,
• 1918 – Zákon 2/1918 Sb. z. a n. ze dne 2. listopadu 1918, jímž se zřizují nejvyšší Správní úřady ve státě československém (kromě jiného vznik Nejvyššího správního úřadu veřejných prací, později přejmenován na Ministerstvo veřejných prací),
• 1919 – Zákon 438/1919 Sb. o státní podpoře při zahájení soustavné elektrisace v státě československém,
• 1919 – Elektrické podniky všeužitečné[2] = společnosti, vznikající na základě zákona 438/1919, jejichž úkolem bylo podílet se na soustavné elektrisaci státu,
• 1919 – vznik ESČ[3] (Elektrotechnický svaz Československý), svaz sdružující podniky a odborníky různých elektrotechnických oborů,
• 1920 – Výnos Ministerstva veřejných prací z 13. září 1920, kterým byla elektřina standardizována (střídavá 3fázová soustava o kmitočtu 50 Hz),
• 1921 – Zákon 258/1921 Sb. jímž se doplňuje zákon 438/1919 Sb. z. a n., o státní podpoře při zahájení soustavné elektrisace,
• 1922 – Zákon 187/1922 Sb. o zápisu vedení všeužitečných elektrických podniků do pozemkových knih,
• 1922 – založení ČSN[4] (Československá společnost normalizační),
• 1923 – Zákon 143/1923 Sb. o finančních a právních výhodách na podporu soustavné elektrisace,

tolik ve zkratce přehled toho nejpodstatnějšího z prvních pěti let projektu tzv. soustavné elektrizace Československa.[5]

Byla tu jednotná a centrální odpovědnost (provádění soustavné elektrizace patřilo pod gesci Ministerstva veřejných prací), bylo na čem stavět (zákony a vyhlášky), bylo se podle čeho orientovat (jednotná pravidla a společné standardy = ESČ a ČSN), bylo kým realizovat (všeužitečné podniky) a byl tu někdo (stát) připravený projekt financovat.

Z výše uvedeného přehledu je zřetelné, že došlo ke splnění všech podmínek potřebných pro úspěšný rozjezd. V dalších odstavcích se již opět zaměříme na to podstatné, díky čemu se elektřina dostala z obecného povědomí do konkrétních měst a obcí, vlastně už defacto do každé domácnosti.

Obr. č. 2 – Z historie elektrizace Brandýsa nad Labem. Archivní snímek ukazuje trasu rozvodné sítě v městské části Nižší Hrádek.

Obr. č. 3 – Z historie elektrizace Staré Boleslavi. Archivní snímek ukazuje trasu rozvodné sítě od Šorelova mlýna přes staré Labe k náměstí.

Zdroj: Archiv OMPv, Sbírka písemností a tisků, Sbírka pohlednic Igor a René Činovec, Přírůstkové číslo = AV 181/2011 a Inventární číslo = DOK 97

Zákon 438/1919 Sb. o státní podpoře při zahájení soustavné elektrisace (dále již pouze zákon), který definoval a právně zakotvil soustavnou elektrizaci, kromě jiného zcela jasně určil technické a finanční podmínky projektu. Na základě činnosti Elektrotechnického svazu došlo k odsouhlasení a zavedení jednotných standardů distribuce elektřiny, které byly definovány již na prvním Mezinárodním elektrotechnickém kongresu v Paříži v roce 1881.

Přečtěte si také Elektrizace domácnosti (I) aneb elektřina za dob Rakousko-Uherska Přečíst článek

Jednalo se o zavedené třífázové proudové soustavy s jednotným kmitočtem a normalizovaným napětím jednotlivých částí sítě (od 6 kV do 110 kV pro vysoké napětí a 380/220 V pro nízké napětí).

Poznámka: Kongres se uskutečnil v rámci Mezinárodní výstavy elektřiny a odborníci z celého světa zde kromě jiného formulovali základní elektrotechnické pojmy, stanovili jednotky pro měření elektrických veličin: ampér, ohm, volt, watt a proto je rok 1881 považován za mezník světového významu elektrotechnického oboru.

Další významný prvek zákona je obsažen již v jeho názvu. Je jím státní podpora – konkrétně uzákonění státní podpory při uskutečňování plánu soustavné elektrizace – díky které jsou jasně dány obchodní podmínky pro zapojení všech stran. Stát nejen že se zavázal finančně podporovat vlastní výstavbu elektráren a přenosové sítě (což bylo výhodou pro menší podniky), ale také vlastnil podíly v hlavních energetických podnicích. Zákon navíc v nezbytných případech umožňoval i vyvlastnění soukromého majetku.

Stát jen v prvních letech elektrizace na tyto účely vynaložil cca 500 milionů korun. K původní zákonem dané částce 75 miliónů korun, která byla určena pro postupné čerpání ze státního rozpočtu do roku 1928, bylo doplněno dalších 10 milionů Kč (roční částka, která byla později díky novelizaci navýšena až na 35 milionů Kč) na cílenou podporu elektrizace venkova.

Obr. č. 4 – Vývoj výroby elektrické energie v období tzv. soustavné elektrisace Československa

Obr. č. 5 – Nárůst počtu elektráren v období tzv. soustavné elektrisace Československa

Zpracováno dle přehledů publikovaných v periodiku „Elektronická ročenka ESČ 1931“, vydavatel: Elektrotechnický svaz československý
Zdroj: Knihovna Eduarda Petišky v Brandýse nad Labem-Staré Boleslavi

Vzhledem k tomu, že průběh projektu probíhal úspěšně, bylo postupně možné přejít i k realizaci dalších (méně efektivních) stupňů elektrizace. V prvních letech probíhala elektrizace úspěšně hlavně ve městech a poblíž vodních toků, a tak bylo potřeba doplnit zákony na podporu i mimo tyto oblasti.

V roce 1926 došlo k přijetí zákona 139/1926 (Zákon o finanční podpoře elektrisace venkova), který byl zaměřen přímo na podporu rozvoje v neprůmyslových, zemědělských a hospodářsky slabších regionech. S jeho pomocí mělo dojít (a postupně také došlo) ke zvýšení návratnosti soukromých elektrizačních investic v lokalitách se slabou kupní silou a vysokou nákladností staveb souvisejících s plošnou elektrifikací.

Další legislativní kroky prvorepublikové vlády vedly k budování jednotné sítě, což bylo vzhledem ke stoupající spotřebě elektrické energie naprosto logické. Spotřeba na obyvatele, navzdory celosvětové ekonomické krizi způsobené krachem na newyorské burze, stoupla do roku 1932 v porovnání s obdobím před první světovou válkou takřka trojnásobně (z 69 kW na 208 kW). A také počet evidovaných obyvatel s přístupem k elektrické síti vzrostl ze 4,5 milionů na 10,5 milionů (platí pro období mezi lety 1918 a 1932).

Již vzniklou strukturu regionálních elektráren bylo potřeba nejen rozšiřovat, ale také výkonově posílit a stabilizovat. Ukázalo se, že jejich spojením by bylo možné zajistit nejen spolehlivou dodávku elektřiny, ale také plošně (celorepublikově) zabezpečit stabilní a bezpečný provoz při poruchových stavech. Lokálně by navíc došlo ke zlevnění proudu, a starší „záložní“ stroje by sloužily jako pouhá dodatečná záloha.

Zajištění propojení elektráren do jednotné sítě s sebou neslo rozsáhlé investice do vybudování propojovací soustavy se zvýšeným napětím. Důsledkem byl zákon o elektrizačním fondu č. 44/1929 Sb., který umožňoval další výhodné půjčky, a tím i zrychlené vybudování soustavy velmi vysokého napětí.[6]

Vraťme se ale k 220 a 380 V, tedy k obcím a průběhu jejich elektrizace.

Elektrické podniky všeužitečné a ostatní výrobci a distributoři elektřiny

Výroba a distribuce elektřiny v období před přijetím zákona o soustavné elektrizaci byla sumarizována v mnoha přehledech a statistikách. Ne vždy se ovšem podařilo získat všechny údaje. Zjištěné nepřesnosti u jednotlivých údajů jsou dány nejen dělbou podle majitelů (soukromé/obecní), ale také národností (německá/česká) – vliv říšskoněmeckých podniků a jejich kapitálu na nově vznikající „český“ trh elektrárenský. Ostatně národnostní problematika byla také jednou z hlavních příčin opakovaného nepřijetí elektrizačních pravidel navržených jak Františkem Křižíkem[7] (1905), tak také později Vladimírem Listem[8].

Nejblíže později přijatému elektrizačnímu zákonu Československa byl právě Listův materiál elektrizace Moravy předložený sněmu v únoru roku 1914.

V období první světové války se práce na elektrizaci zastavila, nicméně obavy z vlivu zahraničních (i nadále ekonomicky silných) rakouských, ale zejména německých společností přetrvávaly. Z tohoto důvodu a na podnět jednoho z průkopníků české elektrizace Karla Vaňoučka[9] došlo k zakládání tzv. obranných svazů elektrárenských, které působily ve více než 80 okresech. Nejznámějším z nich byl Elektrárenský svaz okresů středolabských v Kolíně, jehož ústředním bodem byla původní parní elektrárna od Františka Křižíka (1911), později známá jako elektrárna ESSO Kolín[10], dnes objekt industriálního dědictví v památkovém katalogu NPÚ. Byla to právě svazová jednota, která navzdory pasivitě rakouské vlády udržela elektrizaci v českých rukou. Svazy se navíc staly hned v průběhu roku 1918 jedním za základních kamenů k prosazování soustavné elektrizace.

Obr. č. 6 – Mapa elektráren
Zdroj: Mapa elektráren Republiky Československé podle návrhu Ing. J. Tománka, kreslil F. Hospodka, vydal Elektrotechnický svaz Československý v Praze roku 1924. Původní měřítko mapy 1:500 000. Archiv ŠKODA AUTO

V počátcích platnosti zákona o soustavné elektrizaci došlo postupně k vytvoření celkem 24 všeužitečných elektrárenských společností. Jejich transformaci z elektrárenských společností definoval zákon následně: „Elektrické podniky, dodávající většinu vyrobeného proudu pro všeobecnou potřebu, které svým rozsahem a polohou jsou vhodny a v zájmu veřejném nevyhnutelně potřebny pro soustavnou elektrisaci, mohou nařízením ministerstva veřejných prací v dohodě s ministerstvem spravedlnosti, financí, obchodu a zemědělství po slyšení elektrárenského poradního sboru přeměněny býti na podniky všeužitečné. Nařízena přeměna budiž provedena vlastníkem do jednoho roku ode dne doručení rozhodnutí ministerstva veřejných prací o přeměně podniku a jest prosta všech poplatků převodních. Dosavadní vlastník může si na přeměněném podniku vyhraditi účast v mezích § 2 (40 % základního kapitálu). Nevyhoví-li vlastník podniku danému nařízení, může ministerstvo veřejných prací v dohodě s ministerstvy v prvém odstavci jmenovanými dotčený podnik vyvlastniti a přeměniti jej na podnik všeužitečný.“ (Zdroj upravené citace Zákon 438/1919 Sb. § 28 – Podmínky a způsob přeměny elektrických podniků na všeužitečné).

Jak jsme si uvedli již dříve, prohlásilo-li ministerstvo veřejných prací podnik za všeužitečný (tedy „privilegovaný“), nahradilo mu tím nejen koncesi potřebnou k živnostenské činnosti provozování výroby a rozvodu elektřiny, ale poskytlo mu také řadu finančních a právních výhod. Je ale na místě konstatovat, že někteří výrobci elektřiny a některé elektrárny podnikali i nadále samostatně jako před přijetím zákona. Byli tak například při projektování elektrických vedení a nových elektráren odkázáni na soukromé dohody s vlastníky pozemků a se správci veřejného majetku.

Velkým pozitivem přijatého zákona byla skutečnost, že prohlášení podniku za všeužitečný se uskutečnilo na základě žádosti. Bylo tak zcela na vůli podnikatele, zda chce využít výhod, které zákon poskytoval, či nikoliv.

Z dostupných map lze celkem přesně charakterizovat rozsah působnosti jednotlivých svazů na území prvorepublikového Československa a jejich rozvoj. Viz Mapa elektráren Republiky Československé z roku 1924.

Přečtěte si také Elektrizace domácnosti (II) aneb družstva a elektrické podniky Přečíst článek

Elektřina do každého domu

Ať už se ale jednalo o podniky všeužitečné s kapitálovou účastí státu anebo jen o elektrárenskou činnost obcí, drobných živnostníků a také jednotlivců, bez využití této podpory, tak jejich činnost probíhala pod dohledem ESČ, který dbal na dodržování elektrizačního zákona (zákon č. 438 Sb. z. a n. RČS O státní podpoře soustavné elektrizace přijatého Národním shromážděním dne 22. července 1919).

V případě, že se zastupitelstvo obce rozhodlo přistoupit k její elektrifikaci, vybralo si příslušný všeužitečný podnik a podalo si do něho přihlášky. Členství obce v podniku bylo této státem kontrolované společnosti jistým způsobem sázkou na jistotu. Dodávky stabilní elektrické energie ze sítě propojených členů všeužitečného podniku oproti připojení na malý soukromý či obecní zdroj elektrické energie, byly přece jen méně poruchové a finančně efektivnější. Pro obec, jako člena všeužitečného podniku, nebyl totiž problém získat výhodnou státní půjčku.

Obr. č. 7 – Z historie elektrizace Brandýsa nad Labem. Archivní snímek ukazuje trasu v centru města.

Obr. č. 8 – Z historie elektrizace Brandýsa nad Labem. Archivní snímek ukazuje trasu mimo centrum města.

Zdroj: Archiv OMPv, Sbírka písemností a tisků, Sbírka pohlednic Igor a René Činovec, Přírůstkové číslo = AV 181/2011 a Inventární číslo = DOK

V souladu s požadavky zákona při obci vznikla tzv. elektrárenská komise, která prostřednictvím svého zástupce jednala nejen s všeužitečným podnikem a zajišťovala bankovní transakce, ale řešila i případné rozšiřování sítě a problémy s provozem. Komise se zodpovídala městské či obecní radě a své návrhy předkládala na projednání zastupitelstvu. Mezi její úkoly patřil také výběr dodavatele stavebních a elektroinstalačních prací, který měl na starosti stavbu transformátorů (oddělení primární a sekundární sítě) a rozvody po obci ukončené na sloupech nebo střešnících. Lokální připojení budoucího individuálního spotřebitele (consumenta) od sloupu k elektroměru převážně zajišťoval totožný dodavatel. Tuto přípojku v rámci motivace v mnoha případech platila sama obec. Domovní instalace (výběr zhotovitele a veškeré financování) již byla plně v režii majitele nemovitosti.

Po zřízení obecní (sekundární) sítě došlo na základě výběrového řízení k obsazení místa elektromontéra. V rámci náplně jeho práce bylo pravidelné měření spotřeby elektrické energie, servisní činnost a také vybírání poplatků.

Od podnikových ke státním elektrárnám

Až doposud jsme se bavili více méně pouze o malých vodních elektrárnách (MVE – vodní elektrárna s instalovaným výkonem do 10MW). Pro doložení rozvoje elektrizace směrem k domácnostem byly ideálním příkladem jak vlastního rozvoje, ale také spolupráce státu, družstev a soukromých podnikatelů.

Pro úplnost informací k elektrizaci jako k celku je na místě doplnit, že kromě MVE probíhal rozvoj také tepelných elektráren (nejčastěji podnikové)[11] a velkých hydroelektráren (víceméně státní).

Statistiky, ze kterých jsme doposud vycházeli jsou datovány „do roku 1932“. Aktuální seznam vodních elektráren v Česku[12] z tohoto období uvádí celkem 40 MVE s celkovým instalovaným výkonem 47,3 MV. V následujících letech došlo k masivnímu rozjezdu výstavby výkonnějších vodních elektráren: 1933 – Vranov na Dyji (18,9 MV), 1936 – Střekov na Labi (19,5 MV) a Vrané na Vltavě (13,9 MV).

Kdybychom sečetli všechny výše uvedené výkony prvorepublikových vodních elektráren a připočetli k nim i několik MV za desítky všech dalších, v té době naplno provozovaných elektráren, dostaneme se cca na výkon elektrárny Lipno I[13] (120 MV) zprovozněné roku 1959.

Obr. č. 9 – Z historie elektrizace archivní snímek z 30. let 20. století – stavba vodní elektrárny Vrané nad Vltavou.
Foto: ČEZ, a. s./www.cez.cz

Ačkoli byla soustavná elektrizace Československa dokončena v šedesátých letech 20. století (poslední elektrifikovanou obcí na území České republiky se udává obec Hrčava, okres Frýdek-Místek, v roce 1955 (podle obecní kroniky byla Horažďovická Lhota elektrifikována v dubnu 1958)[14], tak časový úsek 1919–1932 (potažmo 1939) lze považovat za období, které přineslo ty nejpodstatnější události. Šlo sice o činnost plošnou danou zákonem ale dobrovolnou. I přes pravidelné námitky, převážně ze stran vládní opozice, je možné potvrdit, že elektrizace umožnila široké části obyvatelstva možnost dodávky stabilního a levného elektrického proudu. Elektrická energie se podobně jako voda a plyn stala pro obyčejného člověka dostupnou komoditou. Prakticky každý občan (myšleno majitel nemovitosti) se mohl rozhodnout, zda chce mít pouze světelnou, motorovou nebo kombinovanou přípojku.

Závěr

Elektrárenská družstva a všeužitečné podniky prosperovala až do začátku druhé světové války. V jejím průběhu byla jejich činnost z celkem jasných příčin omezena. Po roce 1945 došlo nejprve k jejich částečnému, nakonec však úplnému znárodnění. Pro zajišťování výroby a rozvodů elektřiny byly zřízeny Československé energetické závody[15], energetika přešla na plánované hospodářství a (nejen) celé odvětví šlo cestou socialismu.[16] I tak nový režim v elektrifikaci ještě minimálně dalších deset let pokračoval na původních prvorepublikových zákonech.

O elektrifikaci (alespoň v souvislosti s využitím elektřiny v domácnostech) už toho nyní víme dost, a tak se můžeme vrátit k bytové výstavbě.

Zdroje a literatura

1. Data – k ověření obsahů jednotlivých zákonů byla využita služba „Vyzkoušet“ společnosti Nakladatelství C. H. Beck, s. r. o. www.beck-online.cz/vyzkouset/
   Zdroj: www.wikipedia.org; www.beck-online.cz
2. Elektrické podniky všeužitečné – Zákon o státní podpoře při zahájení soustavné elektrisace – 438/1919 Sb.: 4. 9. 1919 – 31. 12. 1957, Odd. II – Elektrické podniky všeužitečné. (§ 4–24). K ověření výkladu pojmu byla využita služba „Vyzkoušet“ společnosti Nakladatelství C. H. Beck, s. r. o. www.beck-online.cz/vyzkouset/
   Zdroj: www.wikipedia.org;; www.beck-online.cz
3. ESČ (Elektrotechnický svaz Československý) – začátky využívání nového druhu energie, kterou byla začátkem 20. století elektřina, vyústily v založení tehdejšího Elektrotechnického svazu československého (ESČ). Jeho ustavující sjezd se uskutečnil v roce 1919 v Praze a do jeho čela byl zvolen prof. Ing. Vladimír List. Činnost svazu se v následujících letech rozvinula do oblasti vydávání technické literatury, tvorby technických normativních předpisů a ověřování shody vlastností výrobků s jejich požadavky.
   Zdroj: www.ezu.cz/history
4. ČSN (Československá společnost normalizační) – vznikla 28. prosince 1928, normalizace se v elektrotechnice věnovala třem základním okruhům: 1. elektrizaci, 2. kvalitní výrobě elektrotechnického zboží a výrobků, 3. zkušebním metodám. ČSN je také chráněné označení českých technických norem, dříve (od roku 1964) rovněž oficiální označení československých státních norem a později (od roku 1991) československých technických norem
   Zdroj: www.wikipedia.org
5. Soustavná elektrizace Československa – Zákon o státní podpoře při zahájení soustavné elektrisace – 438/1919 Sb.: 4. 9. 1919 – 31. 12. 1957, Odd. II – Elektrické podniky všeužitečné. (§ 4–24). K ověření výkladu pojmu byla využita služba „Vyzkoušet“ společnosti Nakladatelství C. H. Beck, s. r. o. www.beck-online.cz/vyzkouset/
   Zdroj: www.wikipedia.org; www.beck-online.cz
6. VVN – viz článek „Venkovní vedení VVN – Úvod do problematiky přenosové soustavy“, autor: Ing. Radek Procházka
   Zdroj: https://elektro.tzb-info.cz/teorie-elektrotechnika/4142-venkovni-vedeni-vvn-i
7. František Křižík (1847–1941) – český technik, průmyslník a vynálezce. Jeho nejznámějším vynálezem byla oblouková lampa se samočinnou regulací. Vynalezl světelnou fontánu, zdokonalil elektrické tramvaje a mnoho dalších zařízení
   Zdroj: www.wikipedia.org
8. Vladimír List (1877–1971) – český elektrotechnický inženýr a vysokoškolský pedagog. Kromě jiného se zasloužil o elektrifikaci Československa a o zavedení československých technických norem.
   Zdroj: www.wikipedia.org
9. Karel Vaňouček (1871–1937) – průkopník a organizátor elektrisace Československa, od roku 1899 působil ve státní správě, nejprve Království českého, později Československa (Ministerstvo veřejných prací)
   Zdroj: www.wikipedia.org
10. ESSO Kolín – Elektrárenský svaz okresů středolabských, s. s r. o. v Kolíně, založen: 1916, od roku 1918 všeužitečná elektrárenská společnost, jeho ústředními body byli: původní parní elektrárna v Kolíně (z roku 1911, původní majitel František Křižík), dále vodní elektrárny Kolín, Poděbrady, Nymburk. Kompletní přehled o jím spravovaném území je k nahlédnutí v mapě „Soustavná elektrisace území elektrárenského svazu středolabských okresů S. S R.O. (ESSO) v Kolíně – stav přespolních sítí k 31. XII. 1927“
    Zdroj: Výroční zpráva ČEZ (www.cez.cz); Mapa ESSO (www.digitalniknihovna.cz); Elektrárna ESSO (www.pamatkovykatalog.cz)
11. Rozvoj také tepelných elektráren (nejčastěji podnikové) – historie a vývoj tepelných elektráren souvisel s potřebou průmyslu (doly, cukrovary, textilky, chemie atd.)
    Zdroj: Knihovna Eduarda Petišky – https://brandysnl.tritius.cz
12. Aktuální seznam vodních elektráren v Česku – v tomto seznamu jsou uvedeny vodní elektrárny, malé vodní elektrárny (MVE) a přečerpávací vodní elektrárny v Česku. Poznámka: podle inventarizace provedené v roce 1930 bylo v českých zemích provozováno 11 785 hydroenergetických děl
    Zdroj: www.wikipedia.org/wiki/Seznam_vodních_elektráren_v_Česku
13. Elektrárna Lipno I – byla uvedena do provozu roku 1959 a nachází se v podzemí v blízkosti hráze vodní nádrže Lipno na Vltavě v Jihočeském kraji. Je vybavena dvěma Francisovými turbínami o výkonu po 60 MW.
    Zdroj: www.wikipedia.org
14. Soustavná elektrifikace – Poslední elektrifikovanou obcí na území Česka se udává obec Hrčava v roce 1955. Avšak podle obecní kroniky byla Horažďovická Lhota elektrifikována v dubnu 1958.
    Zdroj: www.wikipedia.org
15. Československé energetické závody – Jak šel čas s elektřinou (1940–1950): Tak jako v celém hospodářství, došlo i v energetice po válce k výrazným změnám vlastnických poměrů. Byly zřízeny Československé energetické závody, které zajišťovaly výrobu a rozvod elektřiny. I energetika přešla na plánované hospodářství.
    Zdroj: www.cez.cz/cs/o-cez
16. Elektrizace domácnosti za socialismu – poznámka autora: toto období je na podrobný rozbor ještě „čerstvé“ a ne tak zajímavé. Z tohoto období si zaslouží pozornost a zpracování téma „Elektroinstalace – práce svépomocí“