Nejnavštěvovanější odborný portál
pro stavebnictví a technická zařízení budov
estav.tvnový videoportál

Elektrizace domácnosti (I) aneb elektřina za dob Rakousko-Uherska

Elektřina v domácnosti – aneb od mlýnského kola k elektrárnám

Obytná budova a elektřina – dva nosné pilíře moderního způsobu života. Ani bez jednoho z nich si současnost nedovedeme představit. Víme ale, od kdy a jak se jejich společná pouť vyvíjela? A víme vůbec, odkud a jak se k nám domů elektřina dostala?

Obr. č. 1 – Z historie elektrizace: Archivní snímek z roku 1912 ukazuje zavedení rozvodné sítě v Jílovém u Prahy v roce 1912. Foto: ČEZ, a. s./www.cez.cz
Obr. č. 1 – Z historie elektrizace: Archivní snímek z roku 1912 ukazuje zavedení rozvodné sítě v Jílovém u Prahy v roce 1912. Foto: ČEZ, a. s./www.cez.cz

Úvod

Obytná budova a elektřina – dva nosné pilíře moderního způsobu života. Ani bez jednoho z nich si současnost nedovedeme představit. Víme ale, od kdy a jak se jejich společná pouť vyvíjela? A víme vůbec, odkud a jak se k nám domů elektřina dostala? Zbyla v nás ještě úcta ke koncesované živnosti elektrotechnické a profesi elektrikářské, tedy k činnostem, kterými se poměrně dlouhou dobu zabývali výhradně řádně vzdělaní a vyškolení elektro-specialisté?

V následujících odstavcích a kapitolách se budeme věnovat postupné elektrifikaci[1] naší země a s ní související elektrizací[1] domácností. Vezmeme to postupně od druhé průmyslové revoluce a s ní související takřka individuální činností průkopníků tohoto nového oboru, přes legislativně propracovaný model prvorepublikové soustavné elektrisace[1] (této době, dalo by se říct elektrotechnických elit, se budeme věnovat nejpodrobněji) až do zavedení rozvodné sítě do každé jednotlivé obce či vesnice.

V kontextu s postupem a vývojem elektrizace i elektrifikace si s využitím archivního tisku a tehdejší odborné literatury projdeme také etapy vývoje bytové výstavby a možná se najde trochu času i na související možnosti realizace konkrétních silnoproudých i slaboproudých instalací.

Orientační rámec je daný, tak se vydejme zpět časem.

Elektrizace jako první krok k soustavné elektrifikaci

Putování za elektřinou na území dnešní České republiky v 19. století začneme v období probíhající tzv. druhé průmyslové revoluce[2], jejímiž strůjci byli pánové Alessandro Volta, André-Marie Ampère, Georg Simon Ohm, Michael Faraday, James Clerk Maxwell, Heinrich Hertz, Thomas Alva Edison, Werner von Siemens, Nikola Tesla, Alexander Graham Bell, ale také světově uznávaný Čech František Křižík, jeho kolegové Emil Kolben, Vladimír List, Karel Vňouček a další dnes již víceméně zapomenutí strůjci technického pokroku. Právě oni a jejich práce, objevy a vynálezy, jsou totiž pevně svázány se samotnými počátky elektrizace.

V rámci rozbíhajících se změn došlo nejen na masivní rozvoj moderních komunikačních prostředků (telegraf, telefon, rozhlas), městské i meziměstské dopravy, ale také k začátku elektrizace celé společnosti.

Na rozdíl od systematického řešení v telekomunikacích[3] probíhal v rámci monarchie (od roku 1868 se tato monarchie nazývala Rakousko-Uhersko) rozvoj elektrizace bohužel nejednotně, spíš až náhodně. Základní komplikací zde byla skutečnost, že telekomunikační prostředky byly zařízeními všeobecně prospěšnými a zároveň u nich existoval státní monopol. Elektřina a silnoproudá zařízení byla sice od samého počátku také důležitým oborem národního hospodářství, ale výhradně oborem soukromého a veřejného podnikání.

Snaha o nápravu v podobě vypracování tzv. elektrizačních zákonů a zákonů na využití vodních sil pravidelně končila pouze přijetím osnovy takovéhoto zákona. Výsledkem byla skutečnost, že ani jeden z těchto návrhů nebyl přijat.

Jedním z důsledků této politiky byl reálný nedostatek elektrické energie. Na počátku 20. století tak nejen, že nebyl k dispozici plán na soustavnou elektrizaci, nebyla ale dána ani technologická a provozní pravidla. Stavěly se tak jak stejnosměrné, tak i střídavé elektrárny, hodnota kmitočtu se lišila „stavení od stavení“. Často se tak stávalo, že dvě na sebe navazující obce nebylo možné vzájemně propojit a kapacita jejich místních elektráren zůstávala nevyužita. Vzhledem k tomu, že k výstavbě tras vhodných pro přenos na delší vzdálenost (vysoké napětí) nebyly ještě technické, legislativní a ani ekonomické předpoklady, nemohlo ani dojít k propojování již elektrifikovaných území. Rozvod elektrické energie byl de facto omezen na přímé spojení elektrárna – lokální spotřebitel(é).

Nejčastějším jevem této ostrovní politiky byla výstavba soukromé elektrárny v rámci hospodářsky silného velkostatku.[4]

Obr. č. 2, 3 – Elektrické domovní přípojky – Osada Písek (původně Draholín), dnes součást Staré Boleslavi (Zdroj: badatelský fond historika Ing. Jiřího Hlisnikovského, publikováno se souhlasem rodiny)
Obr. č. 2, 3 – Elektrické domovní přípojky – Osada Písek (původně Draholín), dnes součást Staré Boleslavi (Zdroj: badatelský fond historika Ing. Jiřího Hlisnikovského, publikováno se souhlasem rodiny
)

Obr. č. 2, 3 – Elektrické domovní přípojky – Osada Písek (původně Draholín), dnes součást Staré Boleslavi
Zdroj: badatelský fond historika Ing. Jiřího Hlisnikovského, publikováno se souhlasem rodiny

Nový způsob, dalo by se už říct řízeného, využívání elektřiny se objevil v rámci zakládání družstev.[5] Tato, dle družstevního zákona (1873 – Zákon „O společenstvech pro napomáhání živnosti a hospodářství, později označovaný též jako Zákon o společenstvech výdělkových a hospodářských“) nově zřizovaná společenstva nejen, že skupovala objekty využívající vodní sílu (mlýny, cukrovary, pivovary, pily apod.), ale v rámci svých podnikatelských aktivit koordinovaně zřizovala i samostatné elektrárny. Jejich následné využití bylo dalším z kroků vedoucím k plošné elektrizaci.

K období před vznikem republiky se k počtům provozovaných elektráren dochovalo těchto pár úhrnných údajů:

  • před první světovou válkou bylo v Čechách evidováno více než 500 elektráren. Z toho 200 v majetku elektrických podniků, 100 v majetku obcí, 100 soukromých;
  • při přerodu Rakousko-Uherska do prvorepublikového Československa bylo evidováno cca 350 elektráren s výkonem kolem 200 MW (z toho na území Čech 207 elektráren s výkonem 140 MW).

Mlýn jako zdroj elektřiny

Výše jsme již uvedli, že nejčastějším jevem začátků elektrizace byla výstavba „lokální“ soukromé elektrárny. Největší předpoklady pro její úspěšný provoz měly hospodářské a průmyslové objekty nacházející se přímo u stabilního vodního toku. Z nichž nejlepšími předpoklady disponoval klasický vodní mlýn.[6] Poznámka: zdrojem informací o mlýnech nám pro další odstavce a kapitoly bude projekt Vodní mlýny.cz, v rámci jehož veřejně přístupné databáze jsou k dispozici podrobné údaje k více než 10.000 vodních mlýnů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.[7]

Elektrizace se u mlýnů (ale i u dalších průmyslových objektů využívající vodní sílu – jako další uveďme například také pivovary či cukrovary) objevila jako doplňkový fenomén jejich modernizace. Prvním krokem vedoucím na konci 19. století k přeměně mlýna ve zdroj elektřiny byla změna samotného procesu mletí.

Tím druhým a pro budoucí elektrizaci podstatnějším byla změna pohonu vlastního mlýna. Kromě zavádění parních strojů se ještě koncem 19. století objevují první vodní turbíny – hlavně díky nim můžeme už od počátku 20. století v lehké nadsázce mluvit o přeměně mlýna na elektrárnu (přesněji na malou vodní elektrárnu – MVE).[8]

V takto modernizovaném vodním díle to nejčastěji vypadalo tak, že hřídel turbíny byla napojena prostřednictvím transmise a řemenice na dynamo. To, přes rozvodnou desku opatřenou měřicími přístroji (ampérmetrem, voltmetrem) a ovládacími/regulačními prvky (reostatem, vypínačem, pojistkami), dodávalo vyráběný proud dále.

Obr. č. 4 – Vodní kolo na vrchní vodu. Výrobce: sekerník František Mikyška (Nový, Riegrův mlýn) (Zdroj: vodnimlyny.cz – fotografický fond restaurátora mlýnů Davida Veverky, publikováno se souhlasem autora)
Obr. č. 5 – Zrenovovaná převodová výstroj: paleční soukolí boční a čelní předlohové, hlavní transmise s řemenicemi a kluznými kroužkomaznými ložisky Sellersova typu, zubová posuvná spojka, Wattův kulový odstředivý regulátor s třecí brzdou k pojistnému brzdění transmise při překročení kritických otáček (Nový, Riegrův mlýn) (Zdroj: vodnimlyny.cz – fotografický fond restaurátora mlýnů Davida Veverky, publikováno se souhlasem autora)
Obr. č. 6 – Dynamo s rozvodnou deskou (Rotterův, Černý mlýn) (Zdroj: vodnimlyny.cz – fotografický fond restaurátora mlýnů Davida Veverky, publikováno se souhlasem autora)
)

Obr. č. 4 – Vodní kolo na vrchní vodu. Výrobce: sekerník František Mikyška (Nový, Riegrův mlýn);
Obr. č. 5 – Zrenovovaná převodová výstroj: paleční soukolí boční a čelní předlohové, hlavní transmise s řemenicemi a kluznými kroužkomaznými ložisky Sellersova typu, zubová posuvná spojka, Wattův kulový odstředivý regulátor s třecí brzdou k pojistnému brzdění transmise při překročení kritických otáček (Nový, Riegrův mlýn);
Obr. č. 6 – Dynamo s rozvodnou deskou (Rotterův, Černý mlýn
Zdroj: vodnimlyny.cz – fotografický fond restaurátora mlýnů Davida Veverky, publikováno se souhlasem autora

Elektrická energie byla primárně využívána k osvětlení vlastního mlýna, což umožňovalo jeho plynulý 24hodinový provoz. Dále k pohonu různé techniky přidružených provozů – tedy například k pohonu čerpadla, pily, řezačky a dalších zařízení. Z nevýrobních prostor se dostalo na kuchyně a také na hlavní obytné místnosti, konkrétně na jejich noční osvětlení.

Pokud to výkon dynama dovoloval, mohlo dojít i k připojení blízkých hospodářství. Tato „zbytková“ elektřina se stala novou komoditou obchodu. Tehdejší zákazníci – nejčastěji zámožnější hospodáři, využívali elektřinu opět výhradně k pohonu zemědělských strojů a na osvětlení dvora či chlévů. A ačkoli byl výkon žárovek velmi slabý, oproti dříve používané louči či svíčce se jednalo o významný pokrok.

Pro následný rozjezd elektrifikace bylo podstatné, že se elektřina pomalu začala dostávat blíž k obyčejným lidem.

Jako konkrétní případy elektrizace výrobních i nevýrobních objektů a využití elektřiny nejen pro provoz modernizované průmyslové techniky z přelomu 19. a 20. století, je možné uvést následující příklady.

  • Zámecký mlýn „U čtrnácti“ v Jindřichově Hradci: roku 1887 instalovány dva elektrodynamické stroje Křižíkova systému. Původní zkušební osvětlení pivovaru rozšířeno na náměstí (11 žárovek a 2 obloukové lampy) a přilehlou Panskou ulici (5 žárovek). Díky následnému uzavření dlouhodobé smlouvy na odběr elektrického proudu byla objednána vodní turbína, která umožnila dodávat proud až pro 600 žárovek. Další rozšíření elektrárny dané zvýšenou spotřebou elektrického proudu bylo provedeno roku 1902.
  • Riegrův mlýn v Mikulovicích na Jesenicku: Francisova kašnová horizontální vodní turbína s tzv. mokrým kolenem vyrobena mezi léty 1905 až 1907 sloužila pro výrobu elektrické energie o instalovaném výkonu 15 kW. Dnes je po kompletní rekonstrukci využívána pro osvětlení a s využitím transmise pro občasný pohon mlýnských strojů.
  • Rotterův mlýn v Městské Habrové: dochované dynamo značky Bergmann Berlín je na svém výrobním štítku datováno letopočtem 1908.
  • Panský Gaertnerův mlýn „Pod pivovarem“ v Sedlčanech: dle dostupné korespondence podal dne 20. července 1915 tehdejší majitel Jaroslav Gärtner tři žádosti týkající se renovace mlýna. Jedna z nich se týkala požadavku na vedení elektrické sítě z mlýna, a to za účelem osvětlování jeho domů na náměstí s čísly popisnými 133 a 134 v Sedlčanech. Přímou pěší trasou po místních komunikacích jsou od sebe obě místa vzdálená cca 1.000 metrů.

Elektřina jako živnost

S rozmachem elektřiny, s elektrizací průmyslové výroby a s následnou elektrifikací země souvisí také vznik nových forem podnikání. Pro činnost v oboru již nedostačovala pouze všeobecná nauka o elektřině, došlo k osamostatnění elektrotechnických oborů v rámci průmyslových škol, a také ke vzniku specializovaných elektrotechnických škol. Koncem 19. století došlo i k úpravě podnikání elektrotechnických firem. Dle tzv. Nařízení ministrů obchodu a věcí vnitrných říšského zákoníku o živnostenských závodech na výrobu a vedení elektřiny byly určeny dvě koncese: elektrotechnická pro výrobu elektrotechnických součástek a přístrojů pro rozvod elektrické energie a elektrotechnické vybavení elektráren a elektrárenská pro výrobu elektrické energie.

Uvedení „školních“ poznatků do praxe se setkávalo s úspěchem a podnítilo i vznik prvních, ryze českých, elektrotechnických firem. V 70. letech 19. století se jednalo o výrobny jednoduchých elektro-součástek (zvonky, tlačítka, spínače a obdobné primitivní regulátory). Později došlo také na vznik nových forem podnikání – jednalo se o firmy zabývající se výrobou a distribucí elektrického proudu a osvětlováním míst i výroben.

Začalo se podnikat ve výrobě elektrických strojů a výrobků pro domácnost. Jednotliví výrobci se neorientovali pouze na výrobu součástek, ale na kompletní dodávky spojené s instalací.

Jako příklad dostupné odborné literatury můžeme využít historické publikace Elektrotechnika – příručka pro elektromontéry upravená se zřetelem ku vyučování na živnostenských školách (kniha o 4 dílech s cca 500 názornými vyobrazeními) vydané roku 1913 nakladatelstvím I. L. Kober[9], jejímž autorem je Ing. Viktor Machytka (1876–1950) – inženýr Elektrotechnické akciové společnosti Kolben a spol. v Praze Vysočanech a pozdější předseda Elektrotechnického svazu Československého.

Obsahem více než 400 stran odborného textu je učivo tzv. kursu elektromontérského, který v roce 1910 zřídila Elektrotechnická akciová společnost za účelem výchovy elektromontérů.

Při jejím srovnání s publikacemi československého nakladatelství SNTL – Státní nakladatelství technické literatury[10] působícího v letech 1953–1993 se naskýtá otázka, o kolik let tato publikace svým obsahem a rozsahem předběhla dobu.

K hodnocení vývoje odborné literatury se vrátíme v některém z dalších článku.

Bytová výstavba poprvé – činžovní/nájemní dům

Pro komplexní přehled informací z počátků elektrizace doplníme první kapitolu několika poznámkami k vývoji bytové výstavby, a i vlastního způsobu bydlení. Ono (jako vždy) vše souvisí se vším – elektrizace bydlení šla totiž ruku v ruce jak s průmyslovým rozvojem, tak ale také se socializací společnosti.

Změna bydlení pro širší vrstvy obyvatel přišla s industrializací, tedy už s první průmyslovou revolucí.[11] Na území Čech, stejně jako v celé Evropě začali díky nově vznikajícím továrnám do měst přicházet za obživou lidé z venkova.

Tento plošný příliv venkovského obyvatelstva si vynutil rychlé řešení bytové otázky a dal vzniknout novému typu městského domu. Zrodil se nový stavební druh domu – dům v uliční zástavbě pro bydlení více rodin = činžovní/nájemní dům.[12]

Prvním takovýmto domem na území dnešní České republiky byl ještě dávno před již zmíněnou industrializací pražský Platýz[13] postavený v období let 1813–1822 (stavba byla úplně dokončena roku 1847). Pochopitelně šlo o neelektrizovaný objekt – od zprovoznění prvního atmosférického parního stroje Thomase Newcomena na evropském kontinentu sice uplynulo již 100 let, ale elektřina byla v té době ještě „ve vývoji“ a například Edisonově žárovce chybělo do patentu ještě více než 50 let. Ale i bez elektřiny byl nový způsob bydlení převratný.

Další posun přišel ve druhé polovině 19. století, kdy v závislosti na ekonomických, sociálních, kulturních a společenských změnách došlo k dalšímu posunu v úrovni bydlení. Řeč je o tzv. zahradním městě. V rámci teoretického rozpracování takovéhoto města řešil autor myšlenky zahradních měst Ebenezer Howard[14] nejen vlastní bydlení, ale také základní zázemí pro obyvatele. Jednalo se nejen o parky, lázně či knihovnu, ale především o rozvod teplé vody do jednotlivých domů a osvětlení ulic. Byl to opět znatelný posun standardu bydlení určeného pro širší vrstvy společnosti. A po teorii následovala i praxe.

Obr. č. 7 – Kotěrova kolonie, dům s 11 byty nazývaný „Parlament“ (Zdroj: Oblastní muzeum v Lounech – Sbírka Jaroslava Rychtaříka)
Obr. č. 7 – Kotěrova kolonie, dům s 11 byty nazývaný „Parlament“
Obr. č. 8 – Kotěrova kolonie, pohled do Nerudovy ulice (Zdroj: Oblastní muzeum v Lounech – Sbírka Jaroslava Rychtaříka)
Obr. č. 8 – Kotěrova kolonie, pohled do Nerudovy ulice

Zdroj: Oblastní muzeum v Lounech – Sbírka Jaroslava Rychtaříka

Jako příklad rozvoje města v duchu myšlenky zahradního města na přelomu 19. a 20. století můžeme považovat stavební rozvoj města Louny.[15] Detailní rozbor vývoje města publikoval historik Martin Vostřel v článcích Přeměna Loun z ospalého městečka v moderní město[16]Kotěrova kolonie v Lounech – fenomén moderní architektury.[17] Pro náš stručný popis rozvoje města je možné použít jak několik málo číselných údajů, tak i pár informací z popisu vlastní výstavby.

V roce 1800 zde žilo necelých 2.000 obyvatel a až do roku 1880 se populační přírůstek nijak nelišil od průměru ostatních českých měst. Po železničním spojení s Prahou v roce 1872 překročil počet obyvatel hranici 5.500 osob, o pár let později to už bylo více než 6.000 a na konci 19. století ve městě žilo více než 10.000 obyvatel.

Nárůst počtu obyvatel začal v souvislosti s vlastní stavbou železnice. Louny se staly uzlem tratí: Kralupy nad Vltavou – Louny (trať 110), Postoloprty – Lovosice (trať 114), Most – Rakovník (trať 126). Současně také došlo na dokončení přístavby přidruženého dílenského průmyslového areálu.[18] S přílivem zaměstnanců následně stoupla poptávka po pracovní síle i mimo vlastní železnici.

Na tento nárůst obyvatel nebylo město připraveno, a ačkoli v letech 1895–1902 vzniklo ve městě 1.100 nových místností[19], dostalo se do bytové krize. Jejího řešení, výstavbou tzv. dělnických kolonií, se ujal drážní podnik, přesněji akciová společnost PDE[20] (k. k. privilegierte Prag-Duxer Eisenbahn). Šlo nejen o stavitele vlastní dráhy, ale také o největšího zaměstnavatele ve městě. V rámci následujících cca 30. let postupně došlo k výstavbě sedmi[21] dělnických kolonií, z nichž nejznámější a pro náš časový rámec i téma nejvhodnější je ta v pořadí druhá – Kotěrova[22] kolonie z let 1909–1913.

Teorie a praxe se od sebe obvykle liší. Nejinak tomu bylo i v tomto případě. Ale i přes to, že jak plánování, tak i vlastní výstavbu provázely problémy, došlo v roce 1912 po řadě kompromisů ke kolaudaci první části kolonie a v roce 1913 k dokončení celé stavby. Z tohoto období (kdy byla kolonie oficiálně uznána za ukončenou) se také dochoval jediný zápis související s elektřinou. V rámci definovaných nedostatků (dnes by se řeklo nedodělků) bylo poukazováno jak na nepravidelný přítok vody, jehož důvodem byla nedokončená výstavba městského vodovodu, tak také na chybějící osvětlení, které bylo stejně jako vodovod záležitostí města. Vzhledem k tomu, že se později žádné další stížnosti neobjevují, dá se předpokládat, že problémy byly ještě do vypuknutí války odstraněny. Tento předpoklad vychází i ze skutečnosti, že začátek elektrifikace města je datován k roku 1905 a bylo tedy jen otázkou času, kdy kabelové trasy dorazí i ke Kotěrově kolonii nacházející se na okraji města.

Co může být na této kolonii zajímavé v souvislosti s naším tématem, je skutečnost, že standard bydlení počítal nejen s lokálním vytápěním a napojením na společnou kanalizační síť, ale také s osvětlením – nicméně zatím stále pouze ulic.

Za zmínku ale stojí také vlastní skladba bytu, neboť s podobně řešenou skladbou se budeme v rámci bytové výstavby setkávat po následujících 50 let. Jednalo se o dvoupokojové byty s kuchyní (kuchyň s komorou), předsíní a příslušenstvím (spíž, toaleta, sklep, terasa). Velikost bytů v kolonii se pohybovala mezi 36 a 53 m2 – i toto je údaj, který si stojí za to zapamatovat. A až se budeme věnovat dalšímu posunu řešení moderního bydlení, tak si ho pro srovnání připomeneme. Teď se ještě na chvíli vrátíme k elektrizaci.

Bytová výstavba podruhé – domácnost a elektřina

Na závěr tématu elektřina v období Rakouska-Uherska ještě zůstaneme u knihy Elektrotechnika – příručka pro elektromontéry upravená se zřetelem ku vyučování na živnostenských školách, konkrétně u 74. kapitoly jejího II. dílu, který se zabývá „Naukou instalační“. Jejím obsahem je projektová dokumentace rodinného domku[23] (spíše vily) aneb „Plány instalační“.

Téma je zde popsáno a zakresleno v podobě, za který by se nemusel stydět ani dnešní autorizovaný projektant. Z osobní zkušenosti mohu potvrdit, že popsaná realizace co do rozsahu odpovídá domu, který si nechal postavit můj děda a který až do druhé poloviny 20. století nezaznamenal v původní elektroinstalaci žádných zásadních změn. Pro rodinné bydlení byl dům s obytnou plochou 61 m2 vybaven přibližně v tomto rozsahu:

  • dvouvodičový „šestipojistkový“ rozvaděč s počítadlem;
  • rozvody s uložením v trubkách; osvětlení sklepních prostor, osvětlení chodby a schodiště – žárovka pevná;
  • osvětlení kuchyně a obytných místností – žárovka pevná, žárovka pohyblivá, pevné osvětlovací těleso s více žárovkami;
  • nástěnné zásuvky v kuchyni a v koupelně;
  • ale také třífázový motor ve sklepě používaný k pohonu vodního čerpadla.

Topení a ohřev zásobníku vody bylo (ostatně jako v mnoha podobných rodinných domech) i nadále zajišťováno pomocí kamen na tuhá paliva.

Podle mnohých by se na tuto dobu mohlo jednat o „luxus“, nicméně v porovnáním s dostupnými domácími elektrospotřebiči té doby nebylo elektrické vybavení nijak převratné. Vždyť podíváme-li se opět do soudobé literatury – například do knihy Elektřina ve službách zemědělství[24] autora Františka Křižíka vydané roku 1908 jeho vlastním nákladem, tak jen nabídka elektrických vařících a topících aparátů kuchyňských spotřebičů obsahovala kromě jiných i tyto položky: úplný sporák, rošt na pečení, kávovar, pekáč, čajník, pánev, deska k ohřívání pokrmů, žehlička, ohřívadlo šálků, zapalovač doutníků, zahřívadlo do postele, ale také ohřívač na vodu aneb nástěnný bojler.

Obr. č. 9 – Rozváděcí a napájecí bod s třífázovým rozvodem v provedení firmy Siemens & Halske, fotografie z publikace „Stavba sítí elektrovodných“, autor Karel Novák, vydáno 1905 (Zdroj: Technické a dokumentační muzeum pražské energetiky25) – knihovna odborných publikací a časopisů)
Obr. č. 9 – Rozváděcí a napájecí bod s třífázovým rozvodem v provedení firmy Siemens & Halske, fotografie z publikace „Stavba sítí elektrovodných“, autor Karel Novák, vydáno 1905
Zdroj: Technické a dokumentační muzeum pražské energetiky[25] – knihovna odborných publikací a časopisů
Obr. č. 10 – Rozváděcí a napájecí bod s třífázovým rozvodem v provedení firmy fy. Kolben a spol. a fa. Soukup. Na pohlednici z roku 1912 je zobrazena hlavní kabelová trasa z elektrárny Dražice, Límanova vila a v pozadí kostel Nanebevzetí Panny Marie (Zdroj: Archiv OMPv, Sbírka písemností a tisků, Sbírka pohlednic Igor a René Činovec, Přírůstkové číslo = AV 181/2011 a Inventární číslo = DOK 97)
Obr. č. 10 – Rozváděcí a napájecí bod s třífázovým rozvodem v provedení firmy fy. Kolben a spol. a fa. Soukup. Na pohlednici z roku 1912 je zobrazena hlavní kabelová trasa z elektrárny Dražice, Límanova vila a v pozadí kostel Nanebevzetí Panny Marie
Zdroj: Archiv OMPv, Sbírka písemností a tisků, Sbírka pohlednic Igor a René Činovec, Přírůstkové číslo = AV 181/2011 a Inventární číslo = DOK 97

To už jsme ale u vybavení vil a luxusních penzionů. Ilustračním příkladem luxusní vily z pohledu technického vybavení může být vila Eugenie a Otto Primavesi, jejíž nedílnou součástí byla nejen vlastní elektrárna, ale také ústřední vytápění, centrální vysávání prachu a ventilační systém.[26]

Nicméně ve skromnější skladbě si s trochou fantazie můžeme představit i provedení elektroinstalace obytných prostor u kteréhokoli elektrizovaného objektu v počátku 20. století. Jako příklad nám může posloužit rodinná vila u Nového Riegrova mlýna v Mikulovicích na Jesenicku (Francisova kašnová horizontální vodní turbína z let 1905–1907), případně jiný objekt, kde dispozice obytné části domu odpovídají jak velikostí stavby, tak rozsahem možné elektroinstalace.

Zde se ale pohybujeme již na úrovni představ a spekulací. Nicméně i tak jsme se závěrem propracovali k první faktické elektrizované domácnosti – tedy tématu, ke které postupnými kroky směřujeme.


Zdroje a literatura

  1. Elektrisace/elektrizace/elektrifikace – pro účel článku nebylo vždy jednoduché zařadit ten úplně nejsprávnější ze zde uvedených pojmů. Proto, se zaměřením na plynulou četbu, došlo k následujícímu kompromisu: termínu elektrisace bude použito v názvech soudobých zákonů a vyhlášek, které budou publikovány tak, jak jsou dostupné na příslušných odkazech; termínu elektrifikace bude použito v souvislosti s budováním plošné rozvodné sítě sloužící k plošnému rozšíření elektrického proudu, například elektrifikovaná obec = obec napojená do systému; termínu elektrizace bude použito při popisu používání elektřiny na koncových přípojných místech, například při popisu bytu, který k čerpání vody ze studny používá místo ruční pumpy elektrický motor s dynamem

    elektrifikace (dle wikipedie) – proces úpravy nebo změny podstaty systému tak, aby ke své činnosti využíval elektrickou energii, nebo také plošné rozšíření používání elektrického proudu. Poslední elektrifikovanou obcí na území České republiky se udává obec Hrčava (okres Frýdek-Místek) v roce 1955. Avšak podle obecní kroniky byla Horažďovická Lhota elektrifikována v dubnu 1958.
    Zdroj: https://cs.wikipedia.org

    Elektrizace/elektrisace (dle odborného rozboru) – elektrizace (dříve psáno: elektrisace); roku 1956 doporučoval Josef Vavřín v Elektrotechnickém obzoru (roč. 45, s. 386) užívat názvu elektrizace pro pojmenování takových úprav různých zařízení, aby se k jejich pohonu mohlo užívat elektrického proudu.
    Zdroj: http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=5875
  2. Průmyslová revoluce (druhá) – změna všech hospodářských sektorů v období od 18. do 19. století, která mělo vliv na život obyčejného člověka. Obvykle jsou uváděny 4 a u každé několik základních změn, které ji „aktivovaly“. Pro „druhou“ z nich jsou to vynález žárovky a vznik montážních linek. Toto období navazuje v podstatě bezprostředně na období 1. průmyslové revoluce, tzn., že se datuje na konec 19. století. Většinou se spojuje se dvěma daty: s rokem 1879, kdy T. A. Edison vynalezl žárovku, nebo s rokem 1870, kdy společnost Cincinnati instalovala ve svém závodě první montážní linku a začala s dělbou práce, později elektrifikovanou, která přinesla další prudký rozvoj masové výroby.
    Zdroj: https://www.technickytydenik.cz/od-1-prumyslove-revoluce-ke-4.html
  3. Milníky rozvoje „nejen“ komunikace na území Čech, Moravy a Slezska v datech
    Zdroj: https://www.tzb-info.cz/poplachove-a-zabezpecovaci-systemy/17269-data-a-stripky-z-historie-monitorovani-poplachu-2-cast-obdobi-do-roku-1939
  4. Velkostatek – označení pro statek s výměrou větší než 100 ha zemědělské plochy. V historii se tímto termínem označovalo též feudální panství. Za příklad prosperujícího velkostatku z konce 19. století můžeme považovat velkostatek Mnichovo hradiště (původní barokní hospodářský dvůr z let 1700–1702, který byl součástí někdejšího Mnichovohradištskému panství), jehož prosperující hospodářský dvůr se nacházel v lokalitě obce Hněvousnice poblíž Mnichova Hradiště. V roce 1912 zde byla majitelem panství hrabětem Arnoštem Valdštejnem vybudována vodní elektrárna (MVE Hněvousice), následně byla prodána firmě Laurin & Klement
    Zdroj: https://www.pamatkovykatalog.cz/hospodarsky-dvur-2324148; https://www.vodnimlyny.cz/; https://cs.wikipedia.org
  5. Družstvo – právní forma pro sdružování osob zejména za účelem podpory svých členů.
    Zdroj: https://www.skupina.coop/; http://www.170let.cz/; https://cs.wikipedia.org
  6. Vodní mlýn – mlýn poháněný vodní energií. Energie proudící vody je přenášena na hřídel prostřednictvím vodního kola. Tento vynález byl znám antickému světu již ve 3. století před n. l. Ve středověku byl dále rozvíjen a už od 7. století se mlýny rozšiřovaly mimo původní území Římské říše a Irska. Znalost mlýnů do Čech pravděpodobně přinesli mniši – benediktýni. Nejstarší zmínky o vodních mlýnech v českých zemích pocházejí z 8. století. Základem vodního mlýnu obecně je vodní kolo, poháněné energií vodního tok.
    Zdroj: https://cs.wikipedia.org
  7. Vodní mlýny.cz – online databáze vodních mlýnů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, jejímž obsahem je více než 10.000 mlýnů!!! Základní informace k webovým stránkám z příspěvku Davida Šimka „Projekt Vodnimlyny.cz - myšlenka, realizace, výsledky“, který byl publikován ve sborníku „Vodní mlýny V–2016“ zaměřeném na mlýny (vydavatel: Regionální muzeum ve Vysokém Mýtě): Databáze je postavena tak, aby sloužila jako pracovní pomůcka pro všechny, co se zabývají historií, strojní technologií a architekturou vodních mlýnů. Primární cíl webových stránek je jasný – přidat základní informace a lokalizovat každý obilný mlýn, který kdy v rámci Čech, Moravy a Slezska pracoval.
    Zdroj: https://www.vodnimlyny.cz/
  8. Malá vodní elektrárna (MVE) – označení pro vodní elektrárny s instalovaným výkonem maximálně do 10 MW včetně. Evropská unie však považuje za MVE vodní elektrárny do výkonu 5 MW. Velká většina výkonu vodních elektráren (cca 90 %) je z elektráren o výkonu větším než 5 MW a zbylých cca 10 % je z MVE podle evropského řazení. Malé vodní elektrárny se většinou budují v místě bývalých mlýnů a jezů. Pro konstrukci malých vodních elektráren se nejčastěji používá Kaplanova turbína, která patří mezi nejefektivnější vodní turbíny.
    Zdroj: https://cs.wikipedia.org; https://oenergetice.cz;
  9. Nakladatelství I. L. Kober – Pražské nakladatelství a knihkupectví (1846–1949). Podnik založil Ignác Leopold Kober (1825–1866), po jeho smrti až do roku 1949 jej řídila řada různých majitelů. Součástí podniku knihkupectví Kober a Markgraf Tábor 1846–1857, nakladatelství Kober a Markgraf Praha 1859-1860. Knihkupectví zřízeno v roce 1861, tiskárna v roce 1862. Výběr autorů dalších vydaných publikací: Arbes, Jakub (1840–1914); Čelakovský, František Ladislav (1799–1852); Hálek, Vítězslav (1835–1874); Klicpera, Václav Kliment (1792–1859); Jungmann, Josef (1773–1847); Němcová, Božena (1820–1862); Rieger, František Ladislav, (1818–1903); Tyl, Josef Kajetán (1808–1856).
    Zdroj: https://arl.pamatniknarodnihopisemnictvi.cz
  10. SNTL (Státní nakladatelství technické literatury) – československé nakladatelství, které vydávalo odbornou technickou a ekonomickou literaturu, jazykové slovníky, učebnice pro školy technického směru a odborná učiliště a také více než 40 časopisů pro odbornou veřejnost. Působilo v letech 1953–1993. Jeho předchůdcem bylo Technické knihkupectví a nakladatelství, které bylo založeno roku 1933 se sídlem v Praze v Ječné ulici.
    Zdroj: https://cs.wikipedia.org
  11. Průmyslová revoluce (první) – změna všech hospodářských sektorů v období od 18. do 19. století, která mělo vliv na život obyčejného člověka. Obvykle jsou uváděny 4 a u každé několik základních změn, které ji „aktivovaly“. Pro „první“ z nich jsou to vynález parního stroje a nástup industrializace. 1712 = Anglický kovář, výrobce nástrojů a obchodník se železem Thomas Newcomen navrhl první použitelný atmosférický parní stroj. Tento stroj pracoval na základě kondenzace vodní páry. Když horká pára z kotle vytlačila píst nahoru, uzavřel se ventil u kotle a pod píst se vstříkla studená voda, která způsobila rychlou kondenzaci a tím i podtlak. Tak byl píst atmosférickým tlakem opět stlačen dolů a konal práci kývavým pohybem nahoru a dolů. Proto se výborně hodil k pohonu pístového čerpadla, připojeného jednoduchým táhlem. Industrializace je proces, během něhož dochází k proměně předprůmyslové společnosti, založené převážně na výrobě zemědělské a řemeslné, ve společnost industriální, založenou na strojní, výrobě průmyslové.
    Zdroj: https://cs.wikipedia.org; https://www.technickytydenik.cz/
  12. Nájemní dům – někdy též činžovní dům či činžák, popřípadě bytový dům, je stavební objekt s více byty, v nichž bydlí nájemníci a za to odvádí majiteli bytu či domu platbu nazývanou nájem nebo také činže. Jednotliví nájemníci bytů mohou užívat společné prostory domu, mezi něž patří vstupní haly a chodby se schodišti, popřípadě i výtah, dále sklepy, prádelny, půdy, sušárny či dvorky, popřípadě i zahrada.
    Zdroj: https://cs.wikipedia.org
  13. Platýz – čtyřkřídlý dvoutraktový dům; Ve středověku byl na místě Platýzu palác, v dnešní přestavbě podle plánů Heinricha Hausknechta z r. 1813 jde o nejstarší činžovní dům v Praze. Stavba byla dokončena r. 1847, novodobé úpravy F.Krásného jsou z 30. let 20. století; kulturní památka rejst. č. ÚSKP 38483/1-206 – Platýz (Platejz, U Holců)
    Zdroj: https://pamatkovykatalog.cz/platyz-15599596
  14. Ebenezer Howard – anglický urbanista a zakladatel hnutí zahradních měst, známý svou publikací Zítra: Mírová cesta ke skutečné reformě (1898), popisem utopického města, ve kterém lidé harmonicky žijí společně s přírodou. Publikace vyústila v založení hnutí zahradních měst.
    Zdroj: https://cs.wikipedia.org
  15. Stavební rozvoj města Louny – poznámka: myšlenky zahradního města se držela jen Kotěrova kolonie, ostatní kolonie se tomuto ideálu (město ve městě, obchody, školy atd..) neblížily; autor poznámky Martin Vostřel
  16. Přeměna Loun z ospalého městečka v moderní město – autor Martin Vostřel; publikováno ve sborníku Královehradecko – historický sborník pro poučenou veřejnost 7, 2010, s. 477–462; vydavatel: ČR – Státní oblastní archiv v Zámrsku – Státní okresní archiv Hradec Králové; ISBN: 978-80-85031-86-7
    Zdroj: Martin Vostřel
  17. Kotěrova kolonie v Lounech – fenomén moderní architektury – autor Martin Vostřel; publikováno ve sborníku Porta bohemica 5, 2009, s. 90–113; vydavatel: Státní oblastní archiv v Litoměřicích; ISBN: 978-80-86971-88-9
    Zdroj: Martin Vostřel
  18. Dílenský průmyslový areál – Areál se rozrůstal kontinuálně, nejvíce v 90. letech, tedy ještě předtím, než vznikly tratě Louny-Libochovice (1902) a Louny-Rakovník (1904); autor poznámky Martin Vostřel
  19. 1 100 místností – údaj, o stavební činnosti ve městě, z protokolu městské stavební komise k žádosti o výstavbu
    Zdroj: Dělnické kolonie v Lounech. Martin Vostřel. In: Sborník Národního památkového ústavu v Ostravě/Ostrava: Národní památkový ústav (2010), s. 109–115.
  20. PDE akciová společnost – C. k. výs. železnice Pražsko-Duchcovská, německy k. k. privilegierte Prag-Duxer Eisenbahn, zkráceně PDE, byla akciová společnost, známá především díky výstavbě tratí pro dopravu hnědého uhlí z mostecké uhelné pánve do středních Čech a Saska. V češtině je dnes obvykle nazývána Pražsko-duchcovská dráha.
    Zdroj: https://cs.wikipedia.org
  21. Kolonie města Louny – Stará kolonie aneb Austrálie (1905), Kotěrova I aneb Habeš (1909–1913), Kotěrova II aneb Osmidomy (1919–20), Domov (1914), Spořilov (1924), U Matky Boží (1913), Hausenblásova aneb Jeruzalém (1931–1932), Vagónová kolonie (1925)
    Zdroj: Dělnické kolonie v Lounech. Martin Vostřel. In: Sborník Národního památkového ústavu v Ostravě/Ostrava: Národní památkový ústav (2010), s. 109–115.
  22. Jan Kotěra – Jan Karel Zdenko Kotěra (1871–1923) byl český architekt, urbanista, teoretik architektury, návrhář nábytku a malíř.
    Zdroj: https://cs.wikipedia.org
  23. Rodinný dům – Vila je samostatně stojící obytná budova pro jednu nebo několik rodin, obvykle s jedním až dvěma nadzemními podlažími, zahradou a případně garáží. Vystavěna je z cihel nebo z betonu. Souvislá zástavba vil tvoří vilovou čtvrť.
    Jako vila se v češtině zpravidla označuje takový rodinný dům, který má kromě bydlení též funkci společenskou a reprezentační a zajímavější architektonické řešení. Rozdíl mezi vilou a rodinným domem není jednoznačně definován a lze jej určovat spíše citem, přičemž tkví ve velikosti domu a společenském postavení stavebníka.
    Zdroj: https://cs.wikipedia.org
  24. Elektřina ve službách zemědělství – kniha autora Františka Křižíka, vydáno 1908 vlastním nákladem
  25. Muzeum pražské energetiky – Technické a dokumentační muzeum pražské energetiky mapuje bohatou historii výroby, rozvodu a distribuce elektřiny od počátku 20. století až po současnost. Muzeum PRE sídlí od roku 2009 v prostorách areálu rozvodny 110 kV v pražských Holešovicích – Jankovcova 960/40, 170 00 Praha 7.
    Zdroj: https://www.pre.cz/cs/profil-spolecnosti/dalsi-aktivity-pre/kultura-pre/muzeum-pre/
  26. Vila Eugenie a Otto Primavesi – adresa: Univerzitní 7, Olomouc; stavebník: Eugenie a Otto Primavesi; architekt: Franz von Krauss – Josef Tölk; sloh: moderna; výstavba: 1905–1906
    Zdroj: https://www.slavnevily.cz
 
 
Reklama