Zkušenosti revizního technika s revizemi bytových instalací po částečné či úplné rekonstrukci bytových rozvodů

V čísle 2 časopisu Elektroinstalatér z letošního roku mne zaujala nově otevřená rubrika Fórum revizních techniků. Rád bych přispěl tím, co si myslím, že při běžné revizi pálí asi většinu revizních techniků.

Jsem člověk vykonávající praxi, takže se na potíže dívám trochu jinak než jen papírovou formou. Snahou je sice dodržet literu předpisů, ale zároveň pomoci zákazníkovi ke splnění požadavků, aby revize mohla být zakončena kladným závěrem.

Chtěl bych navázat na problematiku již uvedenou, tedy na elektrické instalace, a nastolit několik otázek, které snad některé revizní techniky přinutí k zamyšlení, zda svoji práci dělají správně a zda by ji neměli dělat lépe, či spíše podle pravidel, a to ať podle norem, vyhlášek, nařízení vlády nebo zákonů.

Rozčilují mě kolegové z branže, kteří pouze tahají z lidí peníze, svoji práci nedělají pořádně a po revizních technicích chtějí, aby "to posvětili" a tím je dostali z kola ven.

Všichni samozřejmě víme, že elektrická zařízení patří mezi vyhrazená, tedy ne každý může tyto práce provádět. Rád bych poukázal na několik nešvarů. Věřím, že někdo z kolegů také napíše, a tím budeme moci trochu burcovat nepořádnou část odborné veřejnosti (i když stojí za úvahu, zda ten, kdo se nesnaží vzdělávat se v normách, čte alespoň odborné časopisy).

Co musí vědět elektrikář

Začnu snad od začátku. Někdo chce provést novou elektroinstalaci v bytě, a tak se podívá po elektrikářích, kteří by mu to mohli udělat. Samozřejmě nikdo nemá peněz nadbytek, proto každý hledá cenu, na kterou mu stačí kapsa. Zde ale začínají úskalí a problémy. Laická veřejnost vůbec netuší, co vše má ten jejich elektrikář znát. On by to však vědět měl. Zejména to, že pokud získal oprávnění a sám není revizním technikem, musel nějakého uvést jako spolupracovníka. Měl by i vědět, co vše bude potřeba předložit po skončení práce.

Je to zejména:

• stanovení charakteristik (určení prostředí);
• dokumentace zařízení skutečného provedení;
• podklad pro revizního technika, že zakryté práce byly řádně provedeny;
• ostatní doklady (například atesty, cejchy).

Takže minimálně by měl se svým revizním technikem průběh prací konzultovat, pokud si není jist, zda vše zná. To ovšem vyvolává otázku, zda vůbec ví, že něco dělá špatně. Vždyť onen zmíněný elektrikář si je vlastně jist, že vše dělá dobře, provádí to tak už léta a nikdo mu nic neřekl. Takže opět otázky k zamyšlení: Kdy si asi naposledy takový člověk vzal normu? Jak asi uspěje u zkoušek z vyhlášky č. 50/1978 Sb., když vlastně už má platné osvědčení?

Je běžné, že u drobných zakázek vyhrávají u veřejnosti jednotlivci, nikoli firmy. Jednotlivci totiž nabídnou zákazníkovi, že mu dají slevu. To, že se tím zákazník dostane do nezáviděníhodné role, je sice většině lidí jasné, ale zákazník vidí pouze onu úsporu, obvykle ve výši DPH, či nevystavení dokladu o zakázce. Tím se však připraví o jasné smluvní podmínky, zejména o záruku na provedené práce. Ono se špatně licituje, když není nic na papíře. A to vše za úsporu. Jak moc je výhodná, na to zákazník přijde, až když je pozdě.

Tím však problémy nekončí, vždyť jsme na začátku. Zmíněný elektrikář akci provede, sebere peníze a odejde. Zákazník požádá o kolaudaci a najednou zjistí, že měl mít revizi. Tak zavolá elektrikáře a ten mu řekne, že si má někoho najít. No a tím se dostaneme do hry my, revizní technici. S problémy na místě si musíme poradit.

Přijdete na revizi a čeká na vás zákazník, neboť elektrikář je dávno pryč a nezajímá ho, co bude. Takže požádáte o dokumentaci. A první potíž je na světě. "No, my jsme řekli, jak to chceme, a on to ten elektrikář udělal," je obvyklá reakce. V dokumentaci přitom mají být stanoveny charakteristiky, tedy podle dřívějších zvyklostí stanovení prostředí. Takže si musíte pomoci sami. Tedy vypracovat zákazníkovi potřebný podklad. K vlastní dokumentaci je odpověď jasná: "Tak to bude nutné namalovat." Velké překvapení zákazníka, bohužel ne poslední. Pak se snažíte zjistit, co má zákazník za doklady, zejména k bytovému rozváděči či rozvodnici. Opět překvapení: "Nic nemáme." A to ještě netuší, že další potíže v tomto směru teprve nastanou. O tom bych se ale zmínil v samostatné části článku. Další otázky se pomalu již každý bojí dát, protože cítí, že na většinu budou odpovědi záporné. Nezbývá než se pustit do práce, tj. přípravy a vlastní revize. Schéma rozvodnice obvykle není, v lepším případě jsou vývody popsány (to souvisí s dokumentací).

Vzhledem k tomu, že uvedeného pracovníka neznáte a nevíte, jak pečlivě pracuje, dostáváte se do postavení, že vlastně nemůžete provést kompletní revizi. Musíte tedy přijmout riziko, že něco přehlédnete. Setkal jsem se s tím, že krabice byly nepřístupné a já jako revizní technik jsem je ani nenašel. Nejen že nelze na takovém zařízení dělat řádnou údržbu a opravy, ale ani nemohu při revizi zkontrolovat všechny spoje. Přitom ČSN 33 2000-6-61 čl. 611.3 požaduje, aby součástí prohlídky byla i kontrola spojů, respektive jejich provedení.

Oblíbeným problémovým místem je koupelna

Každý z nás by řekl, že o koupelnách toho již bylo napsáno a řečeno tolik, že už to musíme všichni znát do detailu. Není tomu tak. Nedávno jsem našel v koupelně zásuvku pro pračku ve vzdálenosti 30 cm od vany ve výšce 40 cm nad podlahou. Požádal jsem majitele, aby se s elektrikářem domluvil a ten to napravil. Majitel byl samozřejmě nešťastný, protože obložení koupelny a veškeré práce byly hotovy. Elektrikář mi vzkázal, že snad by to tak mohlo být, vždyť je tam chránič a dal tam dokonce i zásuvku s víčkem. Asi nečetl ČSN 33 2000-7-701 čl. 701.53. Stejný elektrikář osadil světelnou rampu se skříňkou nad umývací prostor a nezapojil zásuvku pro holicí strojek. Demontovat zásuvku nešlo, protože by se poškodila skříňka. Zásuvka však šla snadno "dopojit" kdykoli později. Důvod, proč ji hned nezapojil, byl jednoduchý. Neměl přívod přes chránič. Opět porušení stejného článku. Závěry si každý udělá sám.

Problémem v koupelnách je také ohřívač vody. Ten se umisťuje velmi často nad vanu, což je sice dovoleno, ale - a to je ta potíž: nevhodně zvolený ohřívač s krytím IP 20 opravdu nad vanu nepatří a nelze ho povolit.

Vestavěné spotřebiče v kuchyňské lince

Při jiné instalaci byly v kuchyňské lince vestavěny spotřebiče. Protože tento způsob osazování spotřebičů do kuchyňských linek je nyní oblíbený, je třeba si dát pozor na osazené zařízení. Ve zmíněném případě byla instalace ve skříňkách provedena, jako kdyby byla v omítce, tzn. byly použity krabice do omítky. Rozvody byly sice kabely, ale nijak neupevněné. Odizolované části (seříznutý plášť kabelu) šly ven až z krabice, kabely se daly z krabice snadno vytáhnout. Kuchyňská linka byla z dřevotřísky, tedy z hořlavého materiálu. Použité krabice však tomu neodpovídaly (nesplňovaly ČSN 34 5615). Opět jsem tedy řešil, jaké úpravy jsou nutné, aby revize mohla skončit kladným závěrem a zákazník v budoucnosti nevyhořel. Možnosti se našly, ve výrobních programech firem je elektroinstalační materiál, který splňuje potřebné požadavky podle ČSN EN 60 670-1 (ČSN 37 0100). Některé krabice sice do materiálu hořlavosti C3 musí mít tepelně izolační podložku, tu však výrobce dodává.

Zásahy do neměřených částí odběru

Jinou skupinou elektrikářů jsou ti, co zasahují do neměřených částí odběru. Zde přitom (například v Praze) nestačí kvalifikace elektrikáře, ale je třeba zvláštního souhlasu na základě uzavřené smlouvy s dodavatelem elektrické energie (PRE, a. s.) o tom, že smí oprávněná firma (respektive její pracovník) na těchto částech pracovat. Přesto se stává, že vám zavolá zákazník: "Já bych potřeboval zaplombovat měřicí místo". Obvykle to tak není. Pracovník, který úpravu provedl, nezná potřebná specifika a udělá měřicí místo, jak vyjde. Výsledkem je, že se vše musí předělat.

Nejčastější zjištěné závady:

• měřicí místo není ve veřejně přístupném prostoru;
• neměřené části nejsou odděleny od měřených;
• výška okénka elektroměru není v předepsané výšce;
• prostor pro elektroměr neodpovídá stanoveným rozměrům;
• při úpravách, resp. vypnutí sítě není ohlašováno bezproudí 15 dní předem a stanoveným způsobem, někdy jsou prováděny práce pod napětím bez potřebného vybavení;
• nepřímé měření není správně zapojeno či není instalována zkušební svorkovnice, hlavní jistič nelze zaplombovat ve vypnuté poloze k zabránění neoprávněného odběru;
• dvojtarifní měření je instalováno i v případech, kdy na sníženou sazbu není nárok;
• nedodržení průřezů vodičů;
• výměna jističe za jinou proudovou hodnotu, než jaká je povolena na měřicí místo (zejména po závadě s poškozeným hlavním jističem, tedy při jeho výměně).

Poměrně málo se již vyskytuje osazení jističe s jinou charakteristikou než vedení.

Z ostatních závad na zařízení se občas vyskytuje chybějící HOP či místní pospojování v koupelně. To jsou velká překvapení, která čekají jak zákazníka, tak elektrikáře, který instalaci provedl. Právě ten to měl zachytit již v době montáží, proto měl konzultovat svoji práci s revizním technikem. Nyní po skončené práci, kdy je vše uklizeno, se musí na některých částech pracovat znovu - ať v koupelnách, či v kuchyních, kde se ukazují nejčastější potíže.

Bytové rozváděče a rozvodnice

Vraťme se ale k bytovým rozváděčům a rozvodnicím. Zde asi nastává nejvíce problémů, protože elektrikář nejspíše koupil nevyzbrojenou rozvodnici, na níž sice je označení CE, ale je většinou zkoušena bez výzbroje.

Elektrikář však osadí výzbroj podle požadavku svého, resp. požadavku zákazníka, a tak stvoří nový výrobek. Tím se stal výrobcem a musí splnit požadavky předpisů, tj. ČSN EN 60439-1 ed.2 a ČSN EN 60439-3 (35 7107). Musí vzít v úvahu, že se jedná o rozváděč nebo rozvodnici určenou k instalaci do míst přístupných laické obsluze a dodat rozváděč nebo rozvodnici typově zkoušenou (TTA). Co konkrétně je uvedeno v předmětu normy? Tato část normy obsahuje doplňující požadavky pro kryté distribuční rozvodnice typově zkoušené - TTA. V předmětu je uvedeno, že se týká rozváděčů a rozvodnic určených pro pevnou montáž v obytných budovách, v domácnostech nebo na jiných místech přístupných laické obsluze. Zařízení musejí být konstruována na střídavé napětí, jehož hodnota nepřesahuje 300 V proti zemi. Výstupní obvody obsahují jisticí zařízení, jehož jmenovité proudy nepřesahují 125 A u napájecích obvodů, resp. celkový vstupní proud do rozvodnice 250 A.

S tím si ale bohužel většina dodavatelů příliš hlavu neláme. Tuto část většinou vůbec nedodržují. Takže co dodají, naprosto neodpovídá požadavkům. V praxi to většinou vypadá následovně:

Elektrikář vezme nejdříve rozvodnici, do které se mu vejde požadovaný počet jističů, bez ohledu na další parametry. Dojde k tomu, že nezkontroluje proud rozvodnice, který je dovoleným proudovým zatížením (ale i další, viz níže). Jak mohou být kvalitně provedeny spoje, když pracovník sestavující rozváděč použije jako propojky vodiče, někdy dokonce různých průřezů? Pak se jedná spíše o bodově upevněné spoje než o spoje odpovídající normě a o jejich kvalitě podle ČSN 33 2000-6-61 čl. 611.3 v rámci kontroly spojů bychom si museli nechat jenom zdát. Už nikdo nepoučí obsluhu, že pracovník nemusel vše dobře utáhnout, že v počáteční fázi se mohou povolit i měděné spoje, a že je proto vhodné je zkontrolovat, podobně jak tomu bylo po montáži u hliníkových spojů podle dřívější ČSN 37 0606 (dnes již neplatné). Doporučuji proto zákazníkům, aby po šesti až osmi týdnech provedli kontrolu spojů, resp. nechali je provést nejpozději do šesti měsíců od montáže. (To se týká i ostatních obvodů, nejen rozváděčů.) V praxi se to osvědčilo jako rozumné opatření.

Zkratová odolnost zařízení často není řešena, vždyť předřazené prvky omezují zkratový proud na nějakou hodnotu, ale elektrikář, který sestavuje rozváděč, se ani nepodívá, s jakou zkratovou odolností osazuje jističe. Tak může dojít k tomu, že tyto jističe jsou zkratem poškozeny, protože ho nejsou schopny vypnout. Původní nízká cena za jistič se opět zákazníkovi nevyplatila. Snažme se všichni tyto nešvary, které nedělají dobré jméno našemu řemeslu, vymýtit.

Takový elektrikář je překvapen, když mu řeknete, že on musí zajistit provedení potřebných kontrol a zkoušek a vydat doklady potřebné k provozu takového zařízení v souladu s nařízením vlády č. 17/2003 Sb. a příslušnými normami (viz výše). Místo toho se na konci své práce samozřejmě ohání tím, že rozvodnice má značku CE. Ta ale s novým výrobkem, respektive s původním výrobcem, jak vidíme, nemá nic společného.

U některých bodů norem platných k rozváděčům a rozvodnicím se zastavím.

Asi bychom si měli ujasnit některé pojmy:

rozváděč nn - kombinace jednoho nebo více spínacích přístrojů nn spolu s přidruženým řídicím, měřicím, signalizačním, ochranným, regulačním zařízením atd., za jejíž úplné sestavení je odpovědný výrobce včetně všech vnitřních elektrických spojů, mechanických vazeb a konstrukčních částí;

typově zkoušený rozváděč (TTA) - rozváděč nn odpovídající stanovenému typu nebo sestavě bez odchylek od typového provedení, které mohou mít podstatný vliv na jeho vlastnosti, u něhož je prokázáno, že odpovídá této normě;

částečně typově zkoušený rozváděč (PTTA) - rozváděč nn obsahující uspořádání typově zkoušená i typově nezkoušená za předpokladu, že uspořádání typově nezkoušená jsou odvozena (např. výpočtem) od uspořádání typově zkoušených, která vyhověla příslušným zkouškám;

štítky - rozváděč musí mít jeden nebo více štítků s trvanlivým popisem umístěným tak, aby popisy byly viditelné a čitelné po instalaci rozváděče. Na štítku musí být minimálně uvedeno označení nebo ochranná známka výrobce, dále typové označení či identifikační číslo nebo jakékoliv jiné identifikační údaje, umožňující obdržet náležité informace od výrobce.

Mimo tyto údaje musejí být k dispozici další údaje o rozváděči, například pracovní napětí, izolační napětí, jmenovitý proud, zkratová odolnost, rozměry. Výrobce je považován za organizaci přebírající odpovědnost za úplný rozváděč.

To nehovořím o další průvodní dokumentaci, která má s rozváděčem být, například pokyny pro instalaci, provoz a údržbu, podmínky při přepravě, skladování a montáži.

Zkoušky

Snad se konečně blížíme alespoň k výčtu zkoušek, které je třeba provést. Jsou to jednak zkoušky typové, jednak kusové. V normě to je přehledně popsáno v tabulce 7. Jedná se o:

• mezní hodnoty oteplení (bližší viz ČSN IEC 890 + A1 (357110);
• dielektrické vlastnosti;
• zkratovou odolnost;
• účinnost ochranného obvodu;
• vzdušné vzdálenosti a povrchové cesty;
• mechanická činnost;
• stupeň ochrany krytem;
• zapojení a elektrická funkce;
• izolace, ochranná opatření;
• izolační odpor.

U zkoušek rozvodnic a rozváděčů TTA je třeba dodržet stanovené pořadí zkoušek. Tyto zkoušky jsou rozděleny do tří samostatných sledů (najdete je v tabulce 7a ČSN EN 60439-3). Některé zkoušky jsou typové, jiné kusové.

Nejčastější závady zjištěné při kontrolách rozváděčů:

• chybějící štítky nebo štítky se špatnými údaji (ČSN EN 60349-1 ed. 2 čl. 5.1);
• špatné zhodnocení pracovních podmínek a tím použití nevhodného rozváděče (ČSN EN 60349-1 ed.2 čl. 6.1);
• není dodrženo předepsané krytí (ČSN EN 60349-1 ed. 2 čl. 7.2.1);
• není dodržena celistvost obvodu, resp. spoje (ČSN EN 60349-1 ed.2, čl. 7.4.3.1.1 a 7.4.3.1.5);
• spínací přístroje, jisticí prvky nebo svodiče přepětí nejsou instalovány způsobem, aby nebyla narušena jejich správná funkce (ČSN EN 60349-1 ed. 2 čl. 7.6.2.2).

Závěr

Z toho plyne, že si elektrikáři často neuvědomují, že z výrobků, které mají řádné prohlášení o shodě, resp. značku CE, a byly řádně odzkoušeny a vyrobeny podle předepsaných postupů, lze udělat nebezpečný výrobek či zařízení. Je tedy vhodné kupovat již vyzbrojené rozvodnice, které jsou na trhu, a neprovádět na nich žádné úpravy, aby se z nich nestal nový výrobek, za který přebírá odpovědnost ten, kdo úpravu provedl. To znamená nezasahovat ani do jiných výrobků, byť máme jako revizní technici dojem, že neodpovídají zcela předpisům. Je třeba na tyto závady poukázat a vyžádat si úpravy ze strany dodavatele, resp. výrobce. Jinak dopadneme jako nejmenovaný revizní technik, který nechal vyměnit STOP tlačítko za hřibové a pak se divil, když firma řekla, že provedl nepovolenou úpravu a nyní ať záruky nese sám.

Zároveň je ale jasné, že firmy, které řádně zkouší své výrobky, se stávají dražšími, a snad se dá konstatovat, že i neschopnými konkurence, protože musejí provádět náročné testy ve zkušebnách. Náročné nejen na zařízení, ale i na finance. Ty se pak promítají do cen konečného výrobku.

Jeden příklad - někdo vás osloví, že by chtěl stavební rozváděč. Zeptáte se Opravdu stavební podle ČSN EN 60439-4? Nejprve vykulí oči, a když mu vše vysvětlíte, dospějete k názoru, že chce nějakou zásuvkovou skříň na nožičkách s chráničem.

Dodržováním předpisů se vyhneme tomu, že zákazník skřípe zuby, když musí rozvodnice na hotovém zařízení vyměňovat. Leč většinou není jiné cesty.

Je třeba si uvědomit, že výchozí revize na zařízení bytu, rodinném domku či chatě je velmi důležitá, protože:

• nejsou předepsány žádné další pravidelné revize, takže to, co vy tam podepíšete beze změn a bez toho, že by to někdo další mohl najít, zůstane mnoho dalších desítek let;
• zákazníci jsou laici, kteří se údržbě nevěnují;
• běžný zákazník pouze zařízení používá; pokud něco nehoří, tak si toho nevšimne;
• v domácnostech se pohybují děti, které mají vzácný dar vše zkoušet, a spíše vše poškodit.

A vy, co snad neděláte vše dobře, nastudujte si prosím alespoň trochu předpisy a vyhlášky, ať vám revizní technik nemusí vaši práci vracet. A vám ostatním přeji, abyste se setkávali s těmito potížemi co nejméně.