Právní limity a nové otázky pro nekomerční provoz dronů

Ještě před několika lety byly drony spíše zajímavým technologickým doplňkem. Dnes se z nich stává standardní pracovní nástroj využívaný v průmyslu, dopravě, stavebnictví, zemědělství, ale i v právní a správní praxi. Jakmile ale dron váží víc než 250 gramů a pohybuje se v zastavěném prostředí, začíná do hry vstupovat i letecké právo.

Právní rámec provozu dronů v EU a ČR

Základ právní úpravu tvoří nařízení Evropské unie č. 2019/947 a nařízení Evropské unie č. 2019/945, která sjednocují pravidla pro provoz bezpilotních systémů v celé EU, kam drony spadají.

V České republice pak působnost doplňuje zákon 49/1997 Sb., o civilním letectví (dále jen „zákon o civilním letectví“), a prováděcí předpisy Úřadu pro civilní letectví (dále jen „ÚCL“).

Provoz bezpilotních systémů v Evropě se dělí do tří hlavních kategorií podle míry rizika:

Otevřená kategorie – nízké riziko, typicky hobby létání nebo jednoduché komerční činnosti;

Specifická kategorie – provoz s vyšším rizikem, který vyžaduje provozní povolení od ÚCL;

Certifikovaná kategorie – provoz s vysokým rizikem (např. přeprava osob nebo těžkého nákladu); vyžaduje certifikaci dronu, pilota i provozovatele.

Registrace provozovatele dronu

Nyní si nastíníme průběh registrace provozovatele dronu:

• registrace je povinná, pokud není stanoveno jinak,
• provádí se u ÚCL, a to dle § 54a zákona o civilním letectví,
• probíhá online na portálu ÚCL, k přihlášení postačí e-identita (NIA),
• po registraci obdržíte unikátní identifikátor, kterým se musí označit všechny drony provozovatele a případné systémy dálkové identifikace (tzv. remote ID).

Provozovatel se nemusí registrovat, pokud dron váží méně než 250 g a přitom:

• nemá kameru nebo jiný senzor schopný jakkoli zachycovat osobní údaje, nebo
• se jedná o hračku. Tou se rozumí dron, který je identifikován základním označením CE a je na něm uvedeno, že odpovídá směrnici č. 2009/48/ES (o bezpečnosti hraček).

Ověření způsobilosti pilota

Každý, kdo dron ovládá, musí mít odpovídající způsobilost pilota. Právní úprava rozlišuje několik úrovní požadovaných znalostí podle rizika provozu:

• Způsobilost pilota v otevřené kategorii, kam spadá většina běžných letů (rekreační či základní komerční provoz), musí pilot absolvovat výuku a test u ÚCL. Po úspěšném absolvování obdrží osvědčení o způsobilosti k řízení bezpilotního systému pro podkategorie A1/A3, případně A2 [1]. To potvrzuje, že pilot zná základní pravidla bezpečnosti, omezení vzdušného prostoru i zásady ochrany osobních údajů.
• Způsobilost pilota ve specifické kategorii. U složitějších letů v tzv. specifické kategorii, například při letech mimo přímý dohled nebo nad hustě osídlenými oblastmi, je nutné mít potvrzení o způsobilosti k řízení bezpilotního systému ve specifické kategorii provozu. Z praxe doporučujeme, aby si zejména firemní provozovatelé dronů vedli vnitřní evidenci proškolených pilotů a uchovávali kopie jejich certifikátů, což se může hodit při správní kontrole nebo v případě vzniku škody.

Praktické využití dronů

V praxi se drony uplatňují ve stále širším spektru činností. Nejde jen o letecké snímkování, ale pomáhají také při:

• mapování stavebních projektů a dokumentaci pro stavební řízení,
• monitoringu zemědělských ploch (např. přesné dávkování hnojiv, ochrana porostů),
• kontrole infrastruktury (energetické sítě, dopravní stavby, mosty),
• čištění fasád (efektivnější a bezpečnější řešení),
• ochraně životního prostředí (například při sledování nelegálních skládek),
• zásahových a záchranných akcích (integrovaný záchranný systém, př. hašení požárů).

Rostoucí trend lze pozorovat i v korporátní a právní sféře. Drony se využívají například k dokazování porušení vlastnických práv, stavebních závad či environmentálních škod nebo jako podklad pro znalecké posudky.

Ochrana osobních údajů a soukromí

Velkým právním rizikem při používání dronů je ochrana osobních údajů. Pokud dron pořizuje obrazový nebo zvukový záznam, dochází ke zpracování osobních údajů podle GDPR. Provozovatel je tedy v postavení správce osobních údajů a musí dodržet zásady zákonnosti, přiměřenosti a informování dotčených osob.

V praxi to znamená zejména:

• jasné vymezení účelu zpracování,
• zajištění bezpečnosti dat (např. šifrování, omezení přístupu),
• vyloučení zbytečného snímání veřejných prostranství nebo sousedních pozemků, v některých případech i vedení záznamu o činnostech zpracování.

Pokud dron snímá soukromý prostor (např. zahrady, okna domů), může se jednat o zásah do osobnostních práv podle § 81 a násl. občanského zákoníku. Zásadní je tedy pečlivé vyhodnocení, zda převažuje oprávněný zájem provozovatele, nebo právo na soukromí.

Odpovědnost a pojištění

Každý provozovatel dronu odpovídá za škodu způsobenou provozem podle § 2924 občanského zákoníku (škoda z provozní činnosti). U provozů nad určitou hmotnostní hranici nebo s rizikem se vyžaduje i povinné pojištění odpovědnosti podle evropských předpisů. V praxi to znamená, že i u malého dronu může být vhodné sjednat dobrovolné pojištění pro případ poškození majetku či zdraví třetích osob – a to i u hobby pilotů.

Co přinese budoucnost: doručování zásilek i právní otázky AI

Evropská legislativa připravuje rámec pro tzv. U-space – digitální vzdušný prostor umožňující automatizovaný a koordinovaný provoz většího množství dronů. To otevírá cestu k doručování zásilek, inspekcím bez přítomnosti pilota nebo autonomním letům řízeným umělou inteligencí.

Z právního hlediska tak vznikají nové otázky, například:

Kdo ponese odpovědnost za autonomní rozhodnutí dronu?
Jak se bude dokazovat zavinění v případě nehody?
Jaký prostor dostane etická a právní regulace umělé inteligence?

Závěr

Drony již dávno nejsou pouhou technologickou hračkou – staly se běžným nástrojem podnikání i veřejné správy. Jejich provoz však vyžaduje znalost nejen technických pravidel, ale i právních limitů, které chrání soukromí, bezpečnost i odpovědnost provozovatele. Každý, kdo drony využívá – ať už v komerční či nekomerční praxi – by proto měl mít jasno v tom, kdy potřebuje registraci, povolení, pojištění nebo souhlas dotčených osob.

Zdroje a literatura:

1. Kategorie „otevřeného“ provozu bezpilotních systémů se dělí na tři podkategorie A1, A2 a A3 na základě provozních omezení, požadavků na dálkově řídícího pilota a technických požadavků na bezpilotní systém.
2. Nařízení Evropské unie č. 2019/947 a nařízení Evropské unie č. 2019/945 zde a zde
3. Zákon 49/1997 Sb., o civilním letectví a prováděcí předpisy Úřadu pro civilní letectví (ÚCL) zde a zde

Příspěvek byl původně uveřejněn na www.epravo.cz, v rámci spolupráce s vydavatelem EPRAVO.CZ pak upraven a doplněn mezititulky redakcí pro čtenáře TZB-info. Text článku odpovídá platné právní úpravě ke dni publikace 26. listopadu 2025.